Z openspace na Erasmus!

JAKÁ BYLA CESTA?

Týden před odjezdem jsem si řekla, že by bylo na příklad také hezké si do Bruselu konečně koupit jízdenku. Chápejte, nebyl čas. A navíc to dilema. Jaké sedadlo ve Studentovi by na 12ti hodinovou cestu bylo asi tak nejlepší? Ale tenhle problém se nakonec hezky vyřešil sám. Zhruba v ten okamžik, kdy jsem zjistila, že počet volných sedadel se v mezičase mého váhání celkem smrštil. Konkrétně na nulu. A tedy jsem do Bruselu jela se společností Eurolines, která nemá místenky. Ani obrazovky. Ani vodu. Ani časopisy. Ani místo na nohy. A cesta trvá 13,5 hodiny. Nu což. Nevzdávala jsem se.

Ale abych byla úplně upřímná, cestou nastal moment, kdy jsem na malou chvíli myslela, že se vzdám. Nastal přesně 2,5 minuty poté, co autobus vyrazil z Florence. Přesněji to byl moment, kdy se na zadní pětce někdo (poprvé) poblil. Někdo, kdo evidentně pil vodku, hodně vodky. Symbolicky se tomu tak stalo na ulici Žitná, která doposud byla mým domovem. A já jsem tak měla příležitost tu ještě jednou pobýt, vstřebat tu melancholičnost celé situace. Zatímco řidič 10 minut bez rukavic vytíral blitky. Pak jsem tuto příležitost měla znovu ještě na Karlovo náměstí, posléze ještě na Plzeňské ulici.

Příjezd do Bruselu již proběhl relativně v klidu. Poté, co jsem si sáhla na dno svých fyzických sil a do campusu se vydala, jako typický student, taxíkem, mě čekalo už jen zjištění, že na pokoji není peřina, wifi, ani funkční sprcha.

Ani tentokrát jsem se s heslem „děti v Africe taky nemají peřinu“ nenechala rozhodit a užila si odpoledne plné opalování na trávníku se seznamováním a pivem zadarmo. A i noc se nakonec vydařila. To když mi otec mé sousedky, Němec jménem Gunter, přišel opravit tu rozbitou sprchu. (ano, to se opravdu stalo) 

PRVNÍ PÁRTY

Co se týče společenského života, ten je super. Překonávám se a ty lidi tady považuji za sympatické a i mě zajímá, co říkají. Zapamatovala jsem si i několik jmen, což je u mě známka relativně hlubokého vztahu. Všechny seznamovací sedánky a výlety byly více než fajn, a tedy by bylo více než nudné si o nich číst. Alespoň něčím zajímavá byla první místní párty. Ráda bych uvedla, že jsem na ni jela sama a s tím, že tam vůbec nikoho neznám.

Moje úzkost (kterou jsem před cestou alespoň trochu rozmělnila v panáku ginu) ovšem zmizela prakticky ještě před vystáním první fronty na baru. Ani na vteřinu jsem nemusela dělat, že si něco píšu na telefonu nebo hledám záchody, náušnici, ztracenou kamarádku nebo tak. Během večera jsem také byla opakovaně upozorněna, že kromě klasického „What happens in Brussel, stays in Brussel“, platí rovněž: „There is a tradition, girl like you never pays“, což jsou pravidla, proti kterým obecně nelze míti vážnějších námitek. 

       Bylo tu také několik věcí, které mě překvapily. První z nich je oblečení. Upozorňuji, že jsem vyrazila v džínách a tričku bez výstřihu, výrazně se to tu na mě podepisuje: měla jsem to totiž na sobě od odpoledne a tady prostě není čas být frnda, prádelna je drahá a je daleko.  No ale proč to říkám, většina holek na sobě měla kalhoty a tlustý svetr, hodně z nich i šálu (!). To mě překvapilo. Taky se nikdo s nikým nelíbal, ani nikdo s nikým nesouložil na parketu nebo tak (haha). A hudba, kterou hráli, byla jakoby vykradená z vypálenýho CDčka, co jsem ve 13ti měla na hiphopovym soustředění. 

      

      Celkově ale prostě vidíte, že to vůbec nebyla tak divoká párty, jako si myslela třeba Bára: 

Abych to shrnula, celkově si zatím připadám velmi mladá a výkonná. Lidi se tu po párty ve 14:00 vítají "Good morning", to jsem normálně po párty už od rána v kanclu a piju druhou fantu a čtvrté kafe. Uvidíme, jak to bude dál.